AIESEC 

Ráda bych se s Vámi podělila o zkušenosti ze stáže v Turecku, které jsem se zúčastnila díky své domácí pobočce AIESEC v Karviné. Začala bych nejdříve od konce. Nedávno jsem zpracovávala krátkou video prezentaci se svými zážitky a zjistila jsem, že je jich tolik za pouhých 6 týdnů, že je velmi náročné vyčlenit pouze několik z nich. Přišlo mi to strašně líto, stejně tak jako mi bylo líto, že těch 6 týdnů skončilo. Určitě jste netrpěliví, dozvědět se jaké kulturní a jiné šoky jsem v cizině zažila. Ale musím se přiznat, i když nerada, že nejspíš jediný kulturní šok, který jsem zažila, nebyl v Turecku, ale právě po návratu do ČR. Úplně jsem totiž odvykla od kyselých obličejů, nevstřícnosti a naprosté ignorace, která zde panuje. Najednou se mi celá naše republika zdála strašně tmavá a smutná, přišlo mi, že každý se pořád jenom stěžuje a mračí. V Turecku naopak i ten nejchudší obyvatel měl skoro neustále úsměv na tváří, ať už šlo o lidí, které jsem viděla v malých čtvrtích s úzkými špinavými uličkami nebo o malé děti, které všude snažili se prodat kapesníčky nebo jinou drobnost. Řekla bych, že snad úplně každý Turek je pracovitý, strašně přátelský a pohostinný. Turecké ženy vás při prvním setkání poštípou za tváře, dají neodmyslitelný polibek na obě tváře a pevně obejmou. Spousta lidí bude chtít s vámi udělat fotku, nějaký neznámý vám vynese objemný kufr do schodů, a když vypadáte ztraceně, seběhne se kolem vás celá kupa lidí, ochotných pomoct. Ale občas narazíte i na nepříjemný jev, ať už jde o zahalené manželky, které vás propalují pohledem, protože zřejmě nemáte dost dlouhé rukávy nebo o muže, které by se raději oženili s cizinkou než se zdejšími kráskami, které údajně brzy stárnou. A tak se nedivte, že vás často sleduje velké množství očí, například z okna pekárny nebo projíždějícího autobus Někteří z takovýchto mužů se odváží na vás promluvit nebo aspoň „zapískat“, ale jsou i jednotlivci, kteří jsou schopni za vámi chodit, přesněji vás pronásledovat i celou hodinu. Může se stát, že vám dokonce po krátkém rozhovoru nabídnou srdce i ruku, v takovém případě je velmi, ale velmi rázně odmítněte. A pro jistotu nechoďte raději nikam sami, také snažte se vyhnout debatám o náboženství nebo aspoň neříkejte, že nejste věřící.
A abyste neměli pocit, že vám dávám pouze instrukce, tak se vrátím k momentu před odjezdem z ČR. Z několika poboček v Turecku, jsem si vybrala Adanu, jak kvůli projektům, které nabízeli, ale také i kvůli lokaci. Nachází se přibližně 100 km od Sýrie, zhruba 50 km od moře a velmi daleko od Evropy. Vyrazila jsem časně ráno vlakem do Brna a odtud dálkovým autobusem jsem dorazila následující večer do Istanbulu, hodinu na to jsem sehnala vnitrostátní autobus do Adany, kam to trvalo přibližně 13 hodin. Musím říct, že miluji autobusy v Turecku, jsou sice o polovinu dražší než vlak, zato aspoň o 5 hodin rychlejší a komfortnější. Každá společnost má stewarda, který vám minimálně dvakrát roznese malé občerstvení a nápoj, plus si můžete říct téměř kdykoliv o kelímek vody. A zbytek cesty můžete poslouchat vaší oblíbenou hudbu z flashky, sledovat televizi nebo hrát hru na mini televizi, umístěné před vámi na sedačce. Nečekejte však uvnitř žádný záchod. Ve vlaku je pro změnu spousta místa na nohy a sklápěcí sedáčka, ale v žádném případě nezapomeňte pořádný svetr nebo aspoň ponožky, protože i v noci (kdy se teplota obvykle pohybuje kolem 28 stupnů) na nástupišti bude minimálně o 15 stupňů tepleji než uvnitř.
Je toho tolik, co bych ještě chtěla dodat, ale už dochází místo, tak přeskočím k hostitelské pobočce. První den jsem byla relativně naštvaná, protože mě sice vyzvedli na nádraží a zašli jsme na snídani a na chvíli i do jejích nejznámějšího parku (protože nesl jméno Atatürk a jeho foto nebo památník můžete potkávat velmi často a všude), ale poté jsem většinu dne strávila v kanceláři, kde na mně skoro nikdo neměl čas a nebyl schopný mi říci, kdy a kde budu bydlet. Byla jsem po cestě opravdu unavená a toužila nejvíc po sprše a posteli, tak jsem byla aspoň ráda, že jejich pobočka, nesídlí přímo na univerzitě, ale v jednom z bytů a mohla jsem si zdřímnout na vyhřátém gauči, na balkoně, které jsou zde snad důležitější než obývací pokoj, protože jsou převážně velmi rozlehlé a slouží jako jídelny, někdy jako postel a jsou nezbytné v místnostech bez klimatizace. Navečer si mě konečně vyzvedla bývalá členka AIESEC (alumni) a i když jsem měla být u ní jenom týden, než mi najdou jako všem ostatním hostitelskou rodinu, rozhodla jsem se už nikam nestěhovat. Byla moc milá, bydlela v centru města, kousek od klubu (je jich tady opravdu hodně a pivo můžete koupit snad na každém rohu, jen se nesluší ho pít na ulici) i @ kanceláře a do práce jsem to měla přibližně 40 minut. Můj projekt se jmenoval Show Your Impact a podle jeho popisu jsem měla vyučovat začátečníky angličtinu a pomáhat s každodenní rutinou péči v rehabilitačním centru. Musím však říct, že v Adaně anglicky mluví snad pouze AIESECaři. U mě v práci pouze manažerka a trošku jeden kolega. Pak se můžete setkat s angličtinou a dalšími jazyky v turistických městech, jako je Istanbul nebo Izmir. Každopádně z původního záměru výuky angličtiny sešlo, tudíž jsem se před odjezdem zbytečně bála, že moje jazyková vybavenost není dost dobrá A místo toho jsem se naučila trošku turecky a pracovala s postiženými dětmi růžných věkových kategorií. Učila jsem je psát (samozřejmě turecky), správně držet věci, rozpoznávat barvy či zvuky a taky jsem pomáhala s fyzioterapií nebo prostě si s nimi hrála. Ještě tam se mnou pracovala jedna holka z Taiwanu a chvíli i jedna Číňanka. Některé kolegyně si nás tak oblíbili, že jsme u nich často přespávali nebo chodily spolu do klubu, lunaparku, fitka, na svatbu, k moři atd. A to byli momenty, kdy jsem opravdu hodně využila česko-tureckou konverzaci. Byli opravdu skvělí a moc mi chybí, včetně spousty dalších lidí a národností, které jsem díky této stáži poznala. Dva dny jsem ještě náhodou působila v rámci kulturně-vzdělávacího projektu Myself My World, který probíhal mezi velmi jazykově nadanými studenty především soukromých středních škol.
Ve volném čase jsem dost cestovala, ať již to bylo na jachtě s aisecaři nebo jiných výletech po menších skupinkách. Spala jsem v motelu ze skály v Kapadocií, v bytě vzdáleném 5 metrů od mořského pobřeží (Mersin), v centru Izmiru, v dost nebezpečné čtvrti Taxim (Istanbul), v komplexu s vlastním bazénem (Pafos) či v pokojí s ještěrkou a netopýrem. Především to však bylo u neznámých lidí, které jsem sehnala přes CouchSurfing. Díky tomuto webu jsem získala více přátel a ušetřila i na dalších cestách, především na Kypru, kde jsem s další kamarádkou z Česka dokonce jednou v noci stopovala. Oblíbila jsem si některé jejich kulinářské speciality a nápoje, jako je například nejpopulárnější ayran, což je dost slaný nápoj z jogurtu a vody, po kterém se Turci cítí být ospalí.
Ještě nejsem ani zdaleka u konce mého příběhu, ale ať napíšu cokoliv, nenahradí to vám osobní zkušenost, proto se zvedněte od monitoru a běžte to zažít na vlastní kůži, podle vlastních představ, přihlaste se na zahraniční stáž přes AIESEC. Ať už se rozhodnete pro manažerskou/technickou praxi s platem nebo rozvojovou, určitě nebudete litovat, zažijete spoustu nových věci, rozšíříte své obzory a položku v životopisu, najdete nové přátele, zdokonalíte si angličtinu nebo se naučíte nový jazyk. Rozhodně si každý najde něco svého, něco nezapomenutelného. A jestli jste již zažili nějaký jiný zahraničí pobyt, neváhejte a vyberte zemi z odlišného koutu světa, však Vám AIESEC nabízí více jak 100 zemi.
A na závěr chci dodat, že se hodně mluví o očekáváních. Tak nevím, jestli jsem měla opravdu správná očekávání nebo spíše žádná, ale hlavní je, že jsem byla moc spokojená. Tak zatím se loučím a třeba tu další stáž zažijeme spolu. Czech me out!

Lenka